Martina píše básně, knihy pro děti, povídky a občasné úvahy nejen o konci života, třeba na blog. Knihy jdou koupit, o básnické sbírky jí napsat a pokud netoužíte po papírové knize do ruky, můžete si zalistovat texty zde.

Za plotem noc 

Sbírka básní, říkadel a rozpočítadel, vydáno v Praze o Vánocích 2001

 obsahuje 4 celky:

Kůň v zahradě

(básničky z hor a ze zahrady na konci léta 1998)

V zahradě zas kůň

(s omluvou za všechny koně, kozy a tůně na konci léta 2001)

Bezvětří

(básně a říkadla z osmdesátých let)

Sloni v kuchyni

(říkačky z kuchyně a pro děti a jedna z cukrárny)

 

V koni křídla

Sbírka básní vydaná v Praze o Vánocích 2005, je možno si ji číst zde (dokument Adobe PDF)zde

Obsahuje 4 sbírky:

Do vršku

V koni křídla

Po plechových schůdcích do prvního patra

Ptáci si na tvém sněhu kreslí

  

Před andělem strom

Sbírka básní vydaná v Praze o Vánocích 2008, je možno si ji číst zde (dokument Adobe PDF)zde 

 
Básnické sbírky si můžete objednat u autorky martina@spinkova.cz

 

Krátké texty  

(psáno pro Adventní čtení Cesty domů)

Za dveřmi

Seděly u kamen. Velká a malá, čekaly pořád na něco. Ono také pořád něco bylo, na co se dalo čekat a na co těšit. Ani nikam nešly, kam by taky, většinou to přišlo do kuchyně za nimi. Někdy kočka od sousedů, někdy vítr oknem a honem ho zarýglovat, někdy sníh pod děravým prahem prstíky podstrčil (to pak odmetaly, ale říkaly si, jak to sníh umí hezky do špičky a blejskavě). Někdy motýl ráno, někdy splašená můra v noci. V noci ji nechytly, byla na ně moc rychlá, ale ráno pak seděly a koukaly, jak spí na stěně a je malovaná. Když přišel pošťák, to pak bylo. Pro kterou, pro mě, nene, to je jistě pro tebe. Ale kdo by mi psal, že jo. A hele, ono je to pro nás obě, někdo ví, že tu sedíme spolu. Tak čti, já přihodím polínko a jdu míchat polívku. Pepa píše, no to je od Pepy, kdo by to řek, podívej na to. Kluk jeden maličkej a on už je to velkej chlap, dopis napsal. No řekni, jak jsme ho vozily v kočárku, to je jak včera. Hezkej kluk to byl, očmama na člověka zkoumavě koukal…no a vidíš, už bude mít taky kluka. Vzal to tedy rychle, panenku má pěknou prej, jen hledaj nějaký bydlení, ale oni jsou snad oba hodný a šikovný, to jistě něco najdou. To je dobře, že napsal, říkala malá. To je mi tak nějak dobře. Velká míchala polívku a souhlasně bručela, celá ohnutá k malému sporáku. Tak tu to je, snad není moc slaná, nějak jsem se zasnila nad tím Pepou. Aby jim to vyšlo a neměli moc trápení, to by jim člověk přál. Ale bodejť, Pepa se neztratí a panenku si určitě vybrat uměl. Nalily si do malé a velké misky a pomalu jedly. Malá z malé, velká z velké. Nemluvily, jen lžíce porcelánově cinkly tu, pak tam. Seděly vedle sebe u stolu, aby viděly oknem ven, kdyby něco. Protože ono leckdy něco. Venku se šeřilo nějak brzy, no jo, Vánoce za bukem, dny jsou krátké jinak teď nebude, až zas pak. Nepotrvá dlouho a budeme se těšit na jaro.  Pak přes okno trochu jakoby bílá mlha zprava. Pak doma nějak velké ticho. Jako když čas na chvíli stojí. Ale kdeže. Neklepal někdo? Nene, to se nám jen zdálo. Hodiny dál cvakají, obě babky, velká a malá koukají napjatě do šera. Neběžel tam jakože někdo? No já ti nevim, skoro jo. Takovej ale jako mlha. No já ti nevim, skoro jo. Nepůjdeš se podívat? Ani ne, ale běž ty, jestli chceš. Nene, počkáme, však co jinýho. Třeba něco bude. Třeba něco přijde. Nalily si čaj zkraje plotny. Horký čaj, jako vždycky. Ty Vánoce budou, řekla malá za chvíli. Už jsou skoro za dveřmi. A vidíš! Tak vidíš, pomalu si zabalila ruce do zástěry velká. To jo, Vánoce. (2015)

 

Jablka, sníh a František

„Ach jo, to je strašná práce,“ vzdychá František nad jablky. Na každou stopku kouzelným trikem Františkova táty provlékáme smyčku červené mašličky a utahujeme. Jak se smyčka na konci zadrhne, něco se vždycky zastaví i ve mně. Zvláštní, jaké maličkosti po nás tady zůstanou… „Proč to musíme dělat?“ vzdychne si synek. „Třeba proto, že to s námi tatínek vždycky dělával.  A stromeček bude s jablky pěkný. Je zelený a červená jablíčka mu sluší. Připravujeme na slavení sebe, tak i stromeček musíme přichystat, chceme si přece udělat radost,“ snáším argumenty na hromádku vedle košíku s jablky. „Mně by se stromeček líbil i bez jablek,“ brumlá chlapeček. Znovu zhluboka vzdychne a dá si hlavu obřadně tragicky do dlaní. Pak opravdu hodně pomalu natáhne ruku a koulí si k sobě přes stůl maličké červené jablko. Hlavu si položí na stůl a pozoruje je, jak se přibližuje a zvětšuje. Dělat si radost? Strašná práce.

Venku je dnes mráz s hlubokým sněhem, takové Vánoce už dlouho nebyly. „Františku, víš co? Oblečeš se a půjdeš nasypat ptáčkům k dubu, je jim zima, potěší je to.“ Františkovy pohyby jsou náhle stokrát rychlejší. Letí do předsíně, zakopne a spadne, vstane a přesto je v mžiku oblečený i obutý a natahuje ruce. Dostane pruhatý pytel se semínky a na lžíci kousek tuku do vykotlané díry pro strakapouda a vyletí ze dveří. Závěje ho rychle zpomalí. Chvíli za ním hledím, jak se boří po kolena a prodírá se srdnatě zahradou. Zahrada je obrovská, vlastně je to velký kus lesa. Nikdy ji celou neprozkoumáš. Než ji přejdeš v létě, vymyslíš několik věcí. Natož když jdeš sněhem. Natož když jsi malý kluk, který se závějemi plahočí pod obrovskými stromy.  Vracím se k našemu drobnému stromku do pokoje. Musím ještě zamaskovat koloběžku (měla by vypadat jako peřina) a krásně s mašlí zabalit parní válec. Aby ty obyčejné věci mohly udělat neobyčejnou vánoční radost. Radost z toho, že na nás někdo myslí a ví, co si přejeme. Že chce být při tom, když se divíme a radujeme.

Venku je ale nějaký poprask. Sníh nesníh pádí František k domu a haleká. „Mámo, tam někdo pověsil spoustu jablíček! Pojď se mnou!“ Syneček obalený sněhem mne táhne za svým objevem. Mezi smrky a buky stojí tiše ve sněhu kulatý stromek se spoustou prťavých ptačích jablíček. Listy opadaly, sníh napadal a stromek, který tam obsypaný stál celý podzim, se Františkovi ukázal poprvé v celé své jablíčkové kráse. „Ptáci si udělali stromeček?“ Malý kluk, ale velké oči. V nich velká otázka i nezměrný obdiv nad tím, jakou trpělivost měli malí ptáci při navazování šňůrek. Jak jim to muselo trvat dlouho. Jak moc si chtěli udělat radost.

„Můžu věšet jablka na stromeček?“ ptá se promočený František hned v předsíni, když z něj stahuju boty, které mají sněhu víc uvnitř než venku. „A ty se mezitím schováš v kuchyni. Budeš mít velké překvapení!“

Tak jo. Ten rok jsme měli opravdu veselý stromeček. Dolní větve byly hustě obsypány červenými jablky a nahoře se osaměle a vznešeně leskla naše vybledlá hvězda po prababičce. Hvězda, která o bolestech i radostech pod všelijakými stromy ví už dávno své.

(2014)