Kus tety - kurátorské poznámky k výstavě - Tereza Špinková
Martina Špinková obvykle vystavuje průsvitné anděly, ilustrace z knih, nebo obrazy s abstraktnějšími motivy. Na výstavě v Klubovně jsou k vidění trochu odlišná díla. Formálně jsou to větší malby a pak menší formáty – přemalované a překreslené fotografie, v podstatě kolážovité kresby. Na všech se nachází alespoň kus lidského těla… Jenomže, jsou to opravdu reprodukce lidských těl? Martina je nazývá „studenými“ těly – tyto „kusy tet“ (název vymyslel Martinin syn a můj bratr Adam ve svých třech letech – viz Martinin text) jsou v reálu umělé, vytvořené k obrazu našemu, přesto však ve své „dokonalosti“ neživé, nelidské. Tyto plastové figuríny potkáváme každý den ve výlohách všech možných obchodů. Jsme na ně zvyklí a díváme se na ně s takovou samozřejmostí, že je většinou v podstatě ani nevidíme. Martina je ale v průběhu let vnímat začala – a jak to tak bývá, když si něčeho všimneme, vykukuje to na nás pořád a všude. A ony (převážně) i oni jsou doslova na každém rohu. Jejich absurdní „bytí” je podtržené tím, že jsou často jen kusé a kusí – bez hlavy, jen torzo, jen ruka, jen hlava. Místo hlavy ozdoba, někdy naopak s namalovaným obličejem plným opovržení, jindy s vymazanými rysy. Martina se jim nejdřív smála a fotila si je. Fotky posléze domalovávala a také vytvářela obrazy, kterým začala dávat názvy většinou založené na pomyslných rozhovorech či myšlenkách živých i neživých bytostí a kolemjdoucích. Navštívila „jejich” sklad – a postupně se mezi těmito kusy neživých lidí stále zřetelněji prosadilo další téma – téma těla. Kusy těl jsou totiž tak trochu kulty těl - a to především těch Barbienovských a Kenovských, které v reálu ale nikdo nemá. A přesto jako bychom je urputně chtěli/y za každou cenu – třeba cenu našeho psychického a fyzického zdraví – mít, protože PAK přeci a teprve (!) budeme štastni a šťastné. A přestože se všemožně a urputně snažíme rozvíjet kampaně o tzv. bodypositivity, figuríny, mající více lidské, tedy živé, proporce, prý, podle majitelů jednoho velkoskladu, nejdou vůbec na odbyt. Jsme asi pořád zakletí v Barbielandu. Co ale můžeme, je si toho všímat a vnímat to s pocitem bytostně lidským - s humorem a smyslem pro hru a absurditu. Většina větších změn začíná právě tím, že jsme si něčeho více vědomi - a teď máme šanci s kusama tet a strýců chvíli posedět u jednoho stolu a dát jim specifický prostor a čas, ať se sami vyjádří. Co nám tak říkají o nás a našem životě? Proč vlastně to, jak vypadají, bereme jako vzor/kánon pro naši tělesnou podobu? Čím nás vlastně přitahují? Nebo odpuzujií?
Martina mi řekla, že tyto „záznamy záznamů“ nejsou „uměním, ale sdělením“. A to je právě to, co umění umí – vyzdvihnout, třeba i trochu karikaturně a zároveň s určitým nádechem hororu a fascinace (zkuste si najít, čemu už Sigmund Freud říkal „uncanny”) situace a „obrazy ze světa” kolem nás. Malby, fotografie a kresby začnou okolo načrtnutých témat přešlapovat, načrtávat, přebarvovat a přetvářet je, tančit. Donutí návštěvníky – když se nechají – odejít s vlastním komentářem. Jestli je to „kenough“? Nevím. Ale až půjdete kolem nějakých figurín, můžete se zastavit, vyfotit je a poslat Martině. Sice s nimi prý už umělecky končí, ale webová galerie těchto bizarních bytostí může žít dál.
A kdybyste chtěli nějaké hnáty z výstavy mít doma, napište jí, ona vám je ráda prodá.
Proč tahle divná výstava? Poznámkyk výytavě Martina Špinková
Asi deset let chodím městy a městečky (vesnice jsou většinou tohoto druhu lidové tvořivosti ušetřeny), kreslím a fotím a směju se, někdy, pravda, trochu hořce. A přemýšlím, jak absurdně jsme to své touhy vystavili na odiv, svlékli je do naha, a chtěli se kochat svojí krásou. Jenže ouha. Ve výlohách všeho druhu, levných i drahých, se děje stále totéž absurdní představení. Panáci v nich volají „Pojďte být krásní, svůdní, štíhlí, půvabní, okouzlující jako my! Stačí si koupit tuhle kšiltovku, tyhle kalhoty, kabelku, bundu, kožich… Budete jako bohové, nebo aspoň jako my!“ Jenže. Nějak se to zvrtlo. Místo krasavců samotné nohy, nad nimi sama hlava, jinde tělo nabodnuté na tyči. Lidová bezbřehá kreativita, v níž si obchod v podhorském městečku nezadá s obchody v Pařížské ulici v Praze.
Nejdřív jsem se jen před výlohami smála, absurditu mám ráda. Pak jsem fotila. Pak strávila den mezi asi stovkou luxusních figurín v obchodě pro obchody. Poté se mi lidé v metru a v obchodních centrech proměnili ve figuríny. Pak se mi z nich dělalo mdlo. Snažila jsem se je nepozorovat, ale nešlo to. Pak se mi dělalo mdlo ze sebe. Pak jsem malovala a bylo mi líto barev a pláten na takové ptákoviny. A pak jsem si moc přála to absurdní veselí ukázat ostatním, aby měli výstavu. Stálou, na ulicích, jako já. Aby objevovali to, co všechno vtipného může lidem bláhová touha po tělesné kráse nakukat.
Krása nebo děs? Běžte ach běžte do komory, jsou tam ty ruce naší Dory…píše se ve Zlatém kolovratu. Vrchol strašidelnosti: rozřezat živé tělo mladé slečně. Všichni jsme se toho báli, aspoň myslím. Přesto ale spokojeně chodíme kolem desítek výkladů, kde jsou ruce nohy i hlavy, lidé všelijak rozkrájení a nekompletní, a nebojíme se. Přestože jsou velmi realističtí, velmi skuteční. A když jsou figuríny kompletní, tak se zase kroutí do vrtule, jsou vyzáblí, prsa větší než zadek, želvičky (terminus technicus) nic moc, ústa prodejné dámy a nohy dvanáctileté dívenky. A my se jich opět nebojíme, jen se bojíme, že takoví nejsme. Takoví krásní, vyzáblí, zkroucení, pohrdliví. Proč jsou ti panáci a panačky vlastně pohrdliví a znudění? Asi proto, že si myslí, že jsou na světě nejkrásnější. Jenže: oni nemyslí a ….nejsou. Už deset let se mě snaží svést, chtějí, abych v nich viděla sebe. Abych vlezla do výlohy k nim, vlezla do jejich plastového těla a plakala nad tím svým strašným. Nepovedlo se, nedala jsem se. Zůstávám před výlohou a chechtám se, divím a kroutím hlavou. Zůstaňte před výlohou se mnou.
Tahle výstava za chvíli skončí. Ale doufám, že ti, kteří ji uvidí, budou mít výstavu v ulicích napořád. A snad je to bude bavit tak, jak to bavilo mě.