Napsala ji Martina Špinková, ilustrovala Šarlota Filcíková.
Knížka o loučení a vzpomínání, o jedné rodině a jedné z mála jejích velkých událostí, které si děti zapamatují na celý život. Bojíte se knížky o loučení a pohřbu? Ano, bojíme se: my dospělí, děti ne. My je pak svými lichými strachy vydělíme z tak důležité události. A tím teprve jim působíme smutek. Potřebují od nás vzít za ruku, třeba s knížkou na klíně, a vědět, že jsme s nimi a společně neseme křehkost i sílu našeho života. Pokud neodpovíme na jejich přání a otázky a zadupáme je do země, ponesou si celý život osaměle smutek, kterému moc nerozumějí.
Myslíme si, že jde společným povídáním předejít tomu, aby se pak v tak důležité chvíli neděly věci tak, jak nechceme, ale tak, jak si přejeme. Bereme děti na výlet, do ZOO, do divadla, do kina, na oslavy. Pohřeb není ZOO, ale všechno kolem něj je pro děti divadlo, výlet i oslava dohromady. Dobře cítí, že jsme spolu a máme se rádi. Mohou se objevit a uzdravit smutky. Můžeme najít nové společné radosti.