Neberte naší důchodkyni JEJÍ rozhlas a televizi!
Nikdy jsem neviděla Stardance ani mistrovství světa ve fotbale, nedívali jsme se s dětmi na nedělní nebo vánoční pohádky, televizi už několik desítek let nemáme a spíš nad ní namyšleně trochu ohrnujeme nos. K tomu, co trochu na počítači sleduji, tedy publicistiku, bych uměla mít dost kritických připomínek a zprávy si hledám raději jinde. Rozhlas poslouchám málo, ale moc ráda, většinou ale jen skvělý Plus. Přesto jsem teď připravena televizi a rozhlas, seč jsem, bránit proti těm, kteří si chtějí obě občanům patřící média nekompetentně sepsaným zákonem a s nekalými úmysly ochočit. Jsou to kupodivu naši vládnoucí politici, kteří by měli věci, které státu fungují a slouží, odpovědně spravovat a spíš je vylepšovat než bořit. Ale oni ne. Vydali se na lup! Pasovali se do role samozvaných zachránců těch, kteří na to nemají (a kterým už pomoženo je, poplatky totiž neplatí) a na obličej si nasadili sladkobolnou masku empatických strýčků a tet, kteří vědí, co naše lidi a naše chudáky důchodce trápí. Za ní se však už chechtají, jak si je svou lepivou pavučinkou zákeřně omotají, aby patřili jim, a ne sami sobě. Nejde jim totiž o Stardance a o to, kolik peněz spolknou nedělní pohádky. Začíná zjevně drsný tanec, v němž se hraje o naši svobodu a maskován je tím, že jde jen o banální pohádku a tu si pustíme v jiných televizích. Nepustíme. A já znovu tu nesvobodu, v které jsem vyrostla, nechci!
Když jsem několik vládnoucích politiků poslouchala, došlo mi, že asi úplně nevědí, co Český rozhlas a Česká televize dělají, a čím vším se liší od komerčních variant. Nebo tuší a chtějí to zpřetrhat. Pan premiér, když mluví o televizi, mi připadá jako kůň, co mu dali klapky na oči, aby ho pestrost života nevyplašila. Tak jsem si řekla, že se pokusím si to sepsat, kdyby se mu chtělo si je chvíli sundat (vím, že ne) a podívat se, co si myslí jedna „naše důchodkyně“.
Zdá se jí, že obě média totiž nejsou primárně kamera, před kterou si sedne v maskérně rychle napomádovaný ministr či poslanec, plamenně zahuláká na ty, kteří ho zvolili, nevybíravě pozuráží své soky a pak odjede televizním taxíkem domů. Naopak: rozhlas i televize, každý po svém, jsou velká pestrá díla, dlouho budovaná za naše vlastní peníze – a mimochodem s velikou sledovaností; Česká televize ji u nás po léta má nejvyšší. Mají jistě spoustu neduhů, jsou těžkopádná, a nepochybně by šla vybudovat daleko lépe i efektivněji. Ale ten systém je tu, pokud vím, tak je jeden z nejlépe funkčních v Evropě, a především slouží tomu hlavnímu principu – naší svobodě, nám. Ne politikům. V nemalé míře také mnoha lidem, kteří nemají prostředky, síly nebo čas se nějak s ostatním světem propojovat. Na to nabízím svůj zcela kusý pohled, doplňte si další komnaty celé stavby, které znáte a o nichž třeba já nemám tušení.
Tanec a sport. Jak jsem psala, Stardance a sport nesleduji, ale stejně jsem vděčná za to, že existuje pro tuto naši trochu rozhádanou zemi prostor, který, jak se mi zdá, ji dokáže chvilkami spojit – televize i rozhlas. Podle mne tanec a sport nabízejí propojení tam, kde jiné není. A za malý peníz měsíčně můžeme být účastni mnoha představení, z nichž jedno naživo by nás přišlo na mnoho tisíc. A není to jen ten čas před televizí – vytáhne nás to pak ven, na náměstí, do hospody, na náves, doznívá to v radosti a když vyhrajeme, tak i v hrdosti na druhé a na naši zemi. To se podle mne počítá.
Pomoc. Podobně je to s charitou. Jsme štědrý národ a je hezké, když můžeme sledovat, jak naše štědrost pomáhá. Adventní koncerty, sbírky zaštítěné Českou televizí a Českým rozhlasem, nesčetná zpravodajství z regionů i ze zahraničí, kde si pomáháme, kam naše otevřené ruce dosáhnou, ať už pošleme peníze, nebo věnujeme dobrovolnickou pomoc. Řekla bych, že to je obrovský potenciál pro dobré příklady a pro společně sdílenou hrdost.
Slavné události. S hrdostí, dobrými příklady a vzájemným propojením souvisí i další oblast, kterou obě média pokrývají – významné politické, společenské a kulturní události. Pohřeb britské královny a svatbu prince by asi soukromá televize také vysílala, nicméně v případě veřejnoprávních médií to jednoznačně má nějaký koncept a strukturu. Ať bydlím kdekoli, mohu sledovat například nejrůznější oslavy naší státnosti, dostanu se s panem prezidentem do Vladislavského sálu na udílení vyznamenání, na první mši papeže nebo mohu (ale nemusím) sledovat volby amerického prezidenta (sic!).
Vzdělávání. Covid nám hodně vzal, ale taky leccos dal. A jednoznačně pozitivní dárek je významný rozvoj vysílání a podkladů pro školy, ČT Edu. Obdivuji výtvarné kvality většiny animovaných pohádek a písniček, velikou nabídku vzdělávacích pořadů a především to, jak, opět za pár stovek, je v nabídce i možnost se připravit třeba na přijímačky. Když bydlím v Brně nebo Plzni, nepochybně najdu plno možností, kam na přípravu chodit (ovšem nestojí pár stovek…), ale když jsem máma se třemi dětmi ve skvělé škole u Hranic na Moravě, tak jsem moc ráda, že přípravu najdu na webu ČT Edu a ještě dost kvalitní. A k výchově k poznávání naší pestrosti v různých oblastech (od sexu po kulturu), kdybych byla učitelka, napíšu jedničku.
Kultura. Kultura, ať už v rozhlase nebo televizi, nenahradí samozřejmě návštěvy živých kvalitních divadel, koncertů nebo výstav, ani tu ambici nemá. Mám ale kolem sebe mnoho starších lidí, kteří už jinak než do ČtArt za kulturou nevyrazí a jiné divadlo, než rozhlasovou hru už nezvládnou. Díky tomu mohou zůstat s námi a současný svět jim tak rychle nemizí. Je to neocenitelné a nemohu než vyjádřit vděčnost. A obdiv například tomu, jak vynalézavě rozhlasoví redaktoři dokážou jen řečí přiblížit třeba expozici na středověkém hradě, že ji úplně vidím před sebou. Vím, stojí to velké peníze. Ale my to máme za pár šupů, jak říkala babička. Babička poslouchala Vltavu a spoustu toho díky ní zažila, užila si a věděla.
Původní tvorba. Specifickou oblastí je původní rozhlasová a televizní tvorba, kam jistě běží plno peněz, ale věřím, že většinou ty investice mají smysl a asi by se do takových komerční televize nepustily. Vznikají seriály o tématech, která lidi trápí, filmy o nejrůznějších problémech (například adopce, postižené děti atd) nebo naopak úspěších, a nemusí se člověk dívat jen na stokrát stejný špatně nadabovaný americký sitcom o lásce, zradě a trapnosti na komerční televizi. Ale tady tuším, že jsem na tenkém ledě, a rozhodně já toto ke štěstí nepotřebuji. Co naopak obdivuji a co relativně znám, je často skvělá dokumentární tvorba, jak v rozhlase, tak v televizi. I díky České televizi vyrostlo několik našich slavných dokumentaristek (Sommerová, Třeštíková) a dokumentaristů. A nakolik vím, jsme v této oblasti v rámci Evropy docela na úrovni. A všimla jsem si, že mnohé Českou televizí koprodukované celovečerní filmy byly oceněny významnými cenami u nás i v zahraničí (z poslední doby například Vlny či Zátopek). Výše zmíněné pohádky do této kapitolky snad také náleží.
Společenství. Máme malé i velké domy a byty, černé i blonďaté vlasy, žijeme u řeky i v horách, chodíme do velkých i prťavých škol, jsme chudí i bohatí, tlustí i tencí, slavní i tiší, staří i mladí, s nohama i bez nich, nemocní i ještě zdraví, mluvíme různými řečmi a nářečími, líbí se nám holky nebo kluci, nebo kluci nebo holky. A žijeme tu na světě, v Evropě i v té naší maličké zemi spolu. Mluvím o vysílání z regionů i z různých společenství, o nejrůznějších menšinách a pro ně. Rozhlas i televize zde zcela zřetelně, promyšleně, oddaně a obětavě (když se některým z nás dějí katastrofy) zprostředkují představu, dodávají odvahu, nabízejí rady a nápady, podporují empatii a účast, někdy účinně pomáhají. Naštěstí jsme to zažili zatím jen se živelnými katastrofami. Budu vděčná, když nebudeme rozhlas a televizi potřebovat ve válce. Ale i proto jsou tu, je dobré to vědět. Platíme si jejich připravenost. A naopak když se někde někomu něco daří, můžeme se nechat inspirovat třeba na druhém konci republiky, kterou spolu sdílíme.
Věda. Nečekala bych v rozhlase, natož v televizi vědu (pan premiér o tom asi netuší už vůbec nic) a když, tak nějakou hezky doměkka předvařenou a naservírovanou tak, aby to každý nepříliš orientovaný divák (třeba já) schroustal. Ale v rozhlase je několik skvělých vědeckých pořadů, díky nimž člověk při cestě autem maličko zmoudří, dozví se. Babička mne naučila poslouchat Meteor a on pořád je!!! A další vědecké pořady. A díky pár lidem s viditelným Danielem Stachem máme v televizi (sic!) pořad v kvalitní angličtině, s věhlasnými vědci, astronauty nebo spisovateli z celé planety. A já tomu rozumím! Nejsem zdaleka pravidelný divák, ale nedivila bych se, kdyby leckdo byl. Hrdost, obdiv? Ano. Děkuju. Jsem vděčná. Chybí mi tam jen ten lichotivý obdélníček, který mi nabízí Český rozhlas – že pořad vznikl i díky mně...mým pár stovkám za rok.
Weby a archivy. Obě média mají celkem kvalitní a obsáhlé weby a opět: nic se za ně neplatí. A pokud člověk chce a má nápady, může navrhnout zlepšení. Každopádně je dobré, že se díky webům můžeme k pořadům vracet, publicistiku si dávkovat, jak potřebujeme a v čase, kdy se nám hodí. Vypadá to samozřejmě, ale je nepochybné, že za tím je zase skryta práce mnoha lidí a domnívám se, že oba weby nabídku našich ještě slušných médií platně doplňují. Podobně jsou velkým bohatstvím archivy. Bez placení nebo za minimální poplatek se dají sledovat kvalitní filmy a dokumenty i desítky let staré.
Politika. To je tenký led a paradoxně často nejtenčí. Právě o politiku v televizi a rozhlase se teď hraje nejvíc a mnoho moudrého bylo a bude řečeno, tak já jen krátce. Rozhlas, zdá se mi z mého úzkého Plusového pohledu, je na tom kvalitativně výrazně lépe než televize, také má bohatší, delší a významnější historii. Na počítači mám naštěstí čudlík, kterými nekompetentní Horáčky či Pažouty a Pažoutky vypínám a říkám si, co to je za vyrovnávací pravidlo, že musejí vylézat na obrazovku lidé o hodně hloupější a zlejší než náš průměrný občan (no ale on si je zvolil, že…) a ten je musí vypínat čudlíkem, protože sejí tupost a nesváry. Na Čt 24 umím pochválit mnoho skvělých komentátorů a hostů (jiné bych si ráda odpustila), neuvěřitelně chrabré zpravodajky z Ukrajiny a i z jiných válek, chybí mi skvělí mladí lidé z Fokusu VM. Prezentace moudré nejmladší generace mi tam připadala třeba pro tu generaci nejstarší, která televizi asi dost sleduje, neocenitelná. Ale zase skvěle navazuje nedocenitelný Daniel Stach.
Je toho jistě daleko víc, nemám dostatečný přehled. Ale toto mi bohatě stačí k tomu, abych věděla, co hájím. Přeji a držím palce, aby obě média neúnavně hledala cesty, jak se nenechat politiky vydírat, umlčovat, jak být skutečně, a nejen naoko, kritická, jak být statečná a nevzdat se, jak odlišovat názor od pravdy a lži. Zaměstnanci Českého rozhlasu, České televize, ale i my všichni budeme mít v příštích dnech, týdnech a měsících jistě mnoho příležitostí o těchto ctnostech dumat i je srdnatě hájit. Protože pokácet něco, co dobře stojí a slouží, i takovýto rozsáhlý systém, jde relativně raz dva. Znovu však takovou věc postavit nejde, nebo tedy za obrovského úsilí, za dlouhý čas a nesmyslně mnoho peněz. Naše důchodkyně zrovna tohle dost dobře ví. Proto si kvůli těm mamelukům, kteří nám tu chtějí zbořit veřejnoprávní média (místo toho, co by dělala daleko raději), chystá transparenty. A asi i psaní premiérovi, že ráda zaplatí aspoň třem dalším důchodcům jejich poplatky, když nám média nechají a nesnědí je sami.
Martina Špinková, SVOJE, nikoli něčí, důchodkyně
15.června 2026