Návrh sedmi zastavení křížové cesty do soutěže pro barrandovský kostel jsem koncipovala většinou jako kusé a plaché průhledy do jednotlivých chvil. Kristovi je zle, jde z posledních sil, ze světa už vidí jen kusé scény, ulpívá na jednotlivých fragmentech věcí, lidí, zvuků, gest. Setkává se ještě s několika lidmi, v nichž my můžeme potkat kus nás samých. Snad doufá, že to časem pochopíme. Je nejníž, jak mohl být, a směřuje nejvýš, jak to jde. Jdeme s ním, ale ničemu nerozumíme. Snažila jsem se pro nás zastavit na chvilku čas i vytvořit prostor pro ticho a záblesky krásy. Sporé barvy měly souznít se střídmým a neuvěřitelně světelným prostorem kostela. Aby obrazy komunikovaly s architekturou, zapluly do ní tak, aby si je člověk musel sám objevit. Aby spíš oslovoval on je a ne ony jeho. Chtěla jsem, aby čistý prostor kostela nerušily, aby jen zvaly, aby byly zticha.
